Je mi něco kolem patnácti let a právě dobíhám svůj běžecký závod. Jsem první. Jsem nejlepší. Minu cílovou čáru a ohlédnu se na tribunu. Najdu ji hned. Ruce má vysoko nad hlavou a palce vztyčené v pomyslné jedničky. Je tady, jako vždy. Máma žádný můj závod nikdy nevynechala.
 
Sport v jakékoliv podobě byl a asi vždycky bude součástí mého života. Jenže bylo by tomu tak i bez podpory právě té, která stála vždycky na tribuně? Bavilo by mě pokořovat své hranice, aniž by to někdo viděl? Tipuji, že vůbec.
 
Podpořit, ale nenutit. Tak by se dalo shrnout zlaté pravidlo pro to, jak vést děti ke sportu. Chcete mít doma malého hokejistu, roztomilou baletku nebo nebojácného karatistu? Stačí, když také budete vždycky na té tribuně. O zbytek se už postará sebemotivace, kolektiv nebo prostě jen to, že chodit sportovat bude zábava.
 
Sama o sobě vím, že bych moc chtěla, aby můj syn sportoval. Ale co když si bude raději číst? Možná nejde tak o to, jestli dítě pokračuje tam, kde my jsme skončili. Možná jde víc o to, jestli chce být ve svém zájmu opravdu dobré. Vždyť děti jsou zde vlastně proto, aby nás jednou svými činy přerostly, jedině tak se totiž ukáže, že jsme do jejich výchovy dali opravdu to nejlepší z nás.