Nově narozený člen rodiny je bezpochyby velká událost. A o to větší, když je to první dítě na všech frontách. Já nikdy nezapomenu na chvíli, kdy moje máma poprvé viděla svého prvního vnuka. Okamžité probuzení dalšího typu mateřské lásky a obří chuť se starat bylo přesně to, co jsem v šestinedělí potřebovala.

Jako jsou různé matky, tak jsou i různé babičky. Některé dokonce ani nechtějí být babičkami nazývány, jiné hrdě několikrát do týdne tlačí kočárek. Jaký to je asi pocit, když se při procházce dívají na to své vnouče s vědomím, že je na světě jen díky tomu, že ony kdysi také přivedly na svět jeho mámu nebo tátu?

Zadostiučinění. To asi cítí. Vidět, jak se můj syn nebo dcera umí postarat o své dítě. Umí ho hezky vychovávat a milovat. Výchovu svých dětí přejímáme z velké části z vlastní výchovy. Možná že v některých situacích dokonce vidí samy sebe. Ať už rády, nebo nerady.

Babičky. Po tom, co mi máma v šestinedělí mezi dveřmi předala tašku navařeného jídla a odvezla si dítě v kočárku na dvě hodiny ven, jsem dospěla k názoru, že musí mít své místo v nebi jisté. Už jednou se takhle nadřely a teď do toho jdou znovu. Poučené, odhodlané, milující. Většina z nich říká, že teď si to užívají více, než když byly samy rodičem. „Vnoučátko mohu rozmazlovat. To si pak doma srovnají,“ slýchám od různých babiček často. Rozmazlete nám je. I to totiž děti potřebují. Babičky, děkujeme.