Babičky. Ještě že je máme

Sdílejte článek
8. 7. 2019 | Kateřina Kopecká
Nově narozený člen rodiny je bezpochyby velká událost. A o to větší, když je to první dítě na všech frontách. Já nikdy nezapomenu na chvíli, kdy moje máma poprvé viděla svého prvního vnuka. Okamžité probuzení dalšího typu mateřské lásky a obří chuť se starat bylo přesně to, co jsem v šestinedělí potřebovala.
 
Jako jsou různé matky, tak jsou i různé babičky. Některé dokonce ani nechtějí být babičkami nazývány, jiné hrdě několikrát do týdne tlačí kočárek. Jaký to je asi pocit, když se při procházce dívají na to své vnouče s vědomím, že je na světě jen díky tomu, že ony kdysi také přivedly na svět jeho mámu nebo tátu?
 
Zadostiučinění. To asi cítí. Vidět, jak se můj syn nebo dcera umí postarat o své dítě. Umí ho hezky vychovávat a milovat. Výchovu svých dětí přejímáme z velké části z vlastní výchovy. Možná že v některých situacích dokonce vidí samy sebe. Ať už rády, nebo nerady.
 
Babičky. Po tom, co mi máma v šestinedělí mezi dveřmi předala tašku navařeného jídla a odvezla si dítě v kočárku na dvě hodiny ven, jsem dospěla k názoru, že musí mít své místo v nebi jisté. Už jednou se takhle nadřely a teď do toho jdou znovu. Poučené, odhodlané, milující. Většina z nich říká, že teď si to užívají více, než když byly samy rodičem. „Vnoučátko mohu rozmazlovat. To si pak doma srovnají,“ slýchám od různých babiček často. Rozmazlete nám je. I to totiž děti potřebují. Babičky, děkujeme.

Zaujala Vás značka Marťánci? Přihlaste se k odběru novinek!

Zapište se k odběru novinek nyní a získejte možnost vyhrát balení Marťánků FUTURY zdarma!

Napiš nám svůj příběh a získáš vzorek FUTURA 1-3 zdarma

Související články ze sekce maminky

Respektovat a být respektován

V těhotenství jsem často seděla na zahradě, nohy nahoře, a představovala jsem si, jaké asi bude to dítě, co mám v břiše. Představovala jsem si, jak spinká v postýlce nebo jak se na mě směje z kočárku. Střih. O pár měsíců později jsem na té samé zahradě. V teplákách, manželově zimní bundě, kulichu a pantoflích, protože boty jsem si nestihla obout. Stojím na místě a pohybuju s kočárem sem a tam.

Číst více

Nejcennější láska je ta mateřská

Hledala jsem v mobilu nějaké její fotky ze hřiště, abych je poslala babičce. Jezdila jsem prstem po displeji výš a výš, měsíc po měsíci, až jsem se tak trochu neplánovaně dostala úplně na začátek galerie s jejím jménem. Otevřela jsem si fotografii ze dne, kdy se narodila, a ucítila jsem na tváři slzy jako hrachy.

Číst více

Jsme také na sociálních sítích