Jsem netrpělivá, někdy trochu chaotická, zbrklá a impulzivní. Mluvím sprostě za volantem, chodím jako chodec mimo přechod nebo na červenou a někdy jedu na kole bez helmy. Taky občas jím zmrzlinu dost pozdě večer nebo trávím na sociálních sítích víc času, než bych chtěla.
 
To jsem já. Teda byla jsem. Loni v létě do mozaiky mé osobnosti přibyla role mámy a všechno se změnilo. Rozhodně ne ze dne na den, ale tak nějak plíživě, krůček po krůčku. Největším učitelem je nyní v mém životě samo dítě.
 
To on mě učí trpělivosti tím, jak pomalu jí. To on mě učí řádu tím, jak těžko spí. To on mě sleduje při každém mém kroku a to on si do paměti ukládá situace, u kterých mě pozoruje drobnohledem. Když zase příště pojedu bez helmy, v jeho očích to tak bude správně. Když zase příště budu vysedávat s mobilem v ruce, bude to taky tak chtít dělat. Budu pak i já ráda? Odpověď nejspíš znáte.
 
„Mami, ty to taky děláš“ je věta, na kterou není argument. Jestli chceme, aby z našich dětí vyrostli dobří lidé a aby nás třeba jednou samy přerostly, musíme být nejprve sami dobří, ať už si pod tím každý představí cokoliv. V tom je ta krásná svoboda rodičovství.