Když jsem po 17 hodinách nelidského pekla porodila svou první a zatím jedinou dceru, cítila jsem nejprve velikou úlevu, pak obrovskou radost a následně jsem zůstala jenom v údivu zírat. Měla jsem ji u sebe a pozorovala ji, jak se snaží vzpamatovat z toho obrovského nového světa plného nových vjemů a světla.
 
I já se v ten moment snažila vzpamatovat. Hlavou mi běžely jenom myšlenky jako „Ježiš, to je strašně hustý, já jsem vyrobila člověka!“. Až zhruba za další dvě hodiny, co jsem se probírala ze šoku, jako by se mi v těle rozlila droga lásky – oxytocin – v koňské dávce. A já začala plakat štěstím.
 
Tohle dojetí nad vlastní dcerou se mi děje i dnes, kdy už je větší, silnější, odvážnější, i když mě občas zlobí. Ale velmi důležité je si uvědomit, že v momentě, kdy jsme svým dětem daly život, musíme jim dát i svobodu, aby si postupně hledaly vlastní cestu, jak svůj život žít, a nesnažily jsme se je někam vmanipulovat.
 

Moje dcera možná nemá ty nejlepší hračky, možná nemá největší pokojíček a zcela určitě nemá ty nejdokonalejší rodiče na světě, ale nikdy se nestalo, že bych ji jako miminko nechávala ve vedlejší místnosti vyplakat, má u mě otevřenou náruč k objetí, kdykoliv bude chtít, má svobodu rozhodnout se, čím bude, má oporu celé rodiny a má svůj vlastní prostor, ve kterém jí ukazujeme různé možnosti, jak naložit se svým časem.