Viděla jsem dítě, které se válelo v supermarketu na zemi. Svíjelo se vzteky. Viděla jsem dítě, které přišlo za svou mámou a řeklo: „Mami, jsem smutná. Můžeš mě něčím rozveselit?“ Jaký je rozdíl mezi těmito dětmi?
 
Je to jasné. Svíjející se dítě uvnitř dusí své emoce. Asi něco hrozně chtělo a nedostalo. Neví, co si má teď se svým zklamáním počít. Druhé dítě to naopak ví moc dobře. Prostě popíše to, co cítí.
 
Jak toho docílit? Je to dlouhá cesta. Je to každodenní investice. Klíč spočívá v povídání si. Nejen „Jaký jsi měl den?“ a „S kým sis hrál?“, ale také „Jak ses při tom cítil? Bylo ti veselo, nebo smutno?“ nebo „Jak na tebe paní učitelka působí? Máš ji rád?“. Právě takové věty pomohou nejen nám porozumět dítěti, ale také naučí dítě vyjádřit své emoce. Budete koukat, co všechno se pak dozvíte.
 

Umět emoce popsat je jen krůček od toho, umět je ovládnout. I když to je disciplína, ve které máme nedostatky i my dospělí. Někdy se totiž ovládáme až příliš, třeba právě před svým dítětem, a někdy se zase neovládneme vůbec, třeba za volantem. I zde vítězí zlatá střední cesta: není dobře své emoce před dítětem skrývat, ale ani je nechat neuváženě vyplout. Naše reakce si dítě ukládá do svého podvědomí a mohlo by nám je jako bumerang brzy vrátit.