Vždycky jsem měla doma uklizeno, na sporáku lahodné tříchodové menu, mé dítě mělo čisté oblečení a poslouchalo mě na slovo. Jedlo způsobně a s chutí zdravé jídlo a na veřejnosti se chovalo reprezentativně. Já chodila třikrát týdně do fitka, předčítala večer pohádky a budila se s dobrou náladou a senzační figurou. Byla jsem ta nejlepší matka na světě…

… než jsem se stala matkou.

Je to jako dostat facku vnější stranou ruky. Jednou se proberete šokem z nervy drásajícího řevu (Kde se v ní ty zvuky berou?), podruhé je na vašem oblíbeném bílém tričku nevypratelný flek od dýně (velikosti ostrovního státu) a potřetí vejdete do pokoje a vrazíte si do nohy kostku z lega (Tohle rozhodně nastražila!).

Neuplyne den, aby mi z ní nebublala krev v hlavě. Z té opět odlepené lišty, kterou jsem už stokrát přilepila. Z toho, jak mě nenechá v klidu se najíst. Z toho, jak má nejvíc energie zrovna ve chvíli, kdy umírám únavou. A z toho, co je schopná občas předvést venku před lidmi. Z toho, jak nonstop nestíhám, protože nerespektuje, že každá činnost má své časové ohraničení.

A víte co? Miluju ji za to, jaká je. Jak si objevuje svět po svém a zároveň ho má úplně na salámu. Jak neřeší, co si o ní bude kdo myslet, jak se nehlídá, aby někde neudělala trapas. Jak si žije svobodně a nespoutaně a jak si to žití každý den užívá. A taky ji miluju za to, jak mě naučila trpělivosti, toleranci a jak se díky ní více dokážu soustředit jen na nás bez ohledu na to, co si pomyslí okolí.