Když jde „dospělák“ k psychologovi s nějakým problémem, téměř pokaždé se přijde na to, že pramení z dětství. To, co se stane v dětství, je v nás zkrátka tak zakořeněné, že o tom mnohdy ani nevíme. Je až děsivé, že jako rodiče máme dost ve svých rukou to, jaký ten náš malý dospělý jednou bude.
 
Jednou z vlastností, bez kterých se v dnešním světě neobejdete, je zdravé sebevědomí. S tím souvisí i schopnost prosadit se, mít svůj názor, mít sebereflexi. Jestli nám budou, nebo nebudou tyto pojmy cizí, přitom ovlivňují zdánlivě jednoduché věty.
 
„Ty jsi snad hluchý, říkala jsem ti, ať už konečně se s sebou začneš něco dělat.“
„My máme doma takového malého nešiku. Co může, to pokazí.“
„S tou trojkou z matematiky z tebe v životě nic pořádného nebude.“
 
A mohli bychom pokračovat ještě dál dlouhým seznamem… Rodiče si málokdy uvědomují, jakou moc může jedna věta mít. Třeba mně dodnes zní v hlavě hlas mé maminky: „Budeš u stolu sedět do té doby, dokud to všechno nedojíš.“ Pamatuji si naprosto přesně, jak jsem se ty dlouhé minuty nad studeným jídlem cítila. A tak dnes, když můj syn už nechce jíst, odkládáme příbor a jdeme od stolu. Možná že nám respekt, který tímto dítěti vyjadřujeme, zanedlouho vrátí stejným respektem vůči našim pravidlům.