Když v autobuse vidím toho cizího chlapečka, který vříská na celou soupravu a opakovaně mačká tlačítko STOP, říkám si, že tady to rodiče s výchovou určitě nemysleli zle, tak proč se chová jako spratek?
 
Udělal několikrát za sebou tu stejnou věc, ačkoliv ho maminka pokaždé stejně okřikla (ano, křičela). Bylo vidět, že se opravdu zoufale snaží dítě usměrnit, ale ten malý čert si ji akorát maže na chleba. Slovo NE pro něj úplně ztratilo svůj význam.
 
První NE nám z úst vylítne už kolem pátého měsíce, kdy se dítě začne více hýbat a brát do rukou různé předměty.
Z mírného NE se kolem roku začne stávat nervózní NESMÍŠ, NESAHEJ NA TO, NEDĚLEJ TO.
A ve věku dvou let už ze sebe sypeme rozkazy, příkazy a zákazy jako diktátoři od rána do večera.
 
Tohle přece nechcete být.
 

Zkuste se zeptat samy sebe, jestli by vás odradilo, kdyby vám pořád někdo říkal, že něco nesmíte, a schovával se za abstraktní „To se nedělá“ nebo „Na to se nesahá.“ Kdo je ono TO, za které se schováváme? Dítě se jenom snaží světu porozumět, a když se ještě neumí zeptat proč, zkouší to různě. Pokuste se mu věci vysvětlovat a nezapomeňte, že pro dítě jste vzor, jenom opakuje činnosti, které vidí u vás. Tak jak to že dítě vříská, když na něj křičíte, a jak to že se na TO nesahá, když jste to před chvílí samy drželi v ruce?