Možná to také znáte. Během mého dosavadního mateřství jsem se nesčetněkrát ocitla v situaci, kdy bych si přála, aby to celé bylo úplně jinak. Vyrovnat se s tím, že ne vždy jsou věci tak, jak bych si představovala, a že ne vždycky je mé dítě takové, jaké jsem si ho vysnila, bylo pro mě jako pro mámu nejtěžším úkolem.
 
Svého syna miluji stejně tak, jako své děti miluje každá jiná máma. Přiznejme si ale, že ne vždy je to perfektní batole jako z příručky o mateřství. Někdy máte prostě chuť otočit kouzelným prstenem a buď se někam daleko přemístit, nebo celou tu situaci nějak změnit. Jsou zkrátka chvíle, kdy mi probleskne hlavou „Kdyby tak…“.
 
„… usnul sám v postýlce.“
„… snědl sám bez řečí a v klidu oběd.“
„… uměl říct, co chce / co ho trápí.“
„… přestal na chvíli řvát.“
„… vůbec nikdy neřval.“
„… spal celou noc.“
„… rozuměl a akceptoval slova ‚vydrž‘, ‚ne do pusy‘ nebo ‚za chvíli tam budeme‘.“
„… chápal, že jízda autem je někdy životní nutnost.“
„… obsahoval tlačítka ‚ztlumení hlasitosti‘, ‚pauza‘ nebo ‚spací režim‘.“
 
Jedno je ale jisté. Nastane čas, kdy se naše mateřská „Kdyby tak…“ splní. Možná ne všechna, ale většina určitě. Nejspíše pak budeme ještě vzpomínat na to, jaké to bylo, když byl malý a my jsme chtěly, aby už uměl tolik dospěláckých věcí. Ať to může znít jako sci-fi, užívejte si to. I tohle nelehké období je součástí dlouhé cesty, na které vedeme naše dítě krůček po krůčku do finiše.