„Každý se může stát otcem, ale jen někteří umějí být tatínkem.“ Až jako máma jsem pochopila, kolik pravdy v tomto citátu je. My mámy to totiž vždycky nějak dáme, i když je to těžké. Musíme prostě zabrat a udělat, co je potřeba, aby naše děti byly spokojené. Ale chlapi to mají trošku jinak.
 
Na mateřství nás připravuje už těhotenství. Vyrábíme v sobě malého člověka, budujeme si s ním pouto, zvykáme si na změny tělesné i na změny v hlavě, na přívaly hormonů. Všechno se to děje uvnitř, velmi tiše. Na povrch se pak dostávají pouze střípky z našich vnitřních pocitů, jako jsou láska, naděje, očekávání, ale i strach, úzkost a bolest. Pro muže jsou ale tyto prožitky velmi vzdálené. Všechno se to děje mimo jejich běžný režim a mimo jejich tělesnou schránku.
 
Když se pak miminko narodí, pomáhá nám při práci s ním naše genetická výbava a spousta činností, které děláme, je intuitivních, protože hlas v naší hlavě nám říká, že takhle by to asi mělo být. Jenže muži tuhle superschopnost nemají a taky jsou daleko méně doma, takže zatímco vy balíte už sto padesátou devátou plínu za den, muž právě objevil lepítka na okrajích nebo to, že přední strana je ta s obrázkem.
 

Trpělivě mu raďte, stůjte při něm, ale nechte ho, ať si najde vlastní cestu. Poučí se a příště už bude zase o něco lepší. A co je na té tatínkovské práci nejlepší? Nejenže se nestanete otrokem a budete plně zastupitelná v péči o dítě, ještě k tomu jim dvěma dáte prostor, aby si spolu vytvořili důležité pouto.