Hledala jsem v mobilu nějaké její fotky ze hřiště, abych je poslala babičce. Jezdila jsem prstem po displeji výš a výš, měsíc po měsíci, až jsem se tak trochu neplánovaně dostala úplně na začátek galerie s jejím jménem. Otevřela jsem si fotografii ze dne, kdy se narodila, a ucítila jsem na tváři slzy jako hrachy.
 
Byla tak strašně maličká, tak bezbranná, tak křehká. Prohlížela jsem si snímek za snímkem z našich prvních společných dní a všechno se mi to vrátilo ve vzpomínkách. Vůně mýdla a dezinfekce z porodnice, jemnost tisíckrát vypraných a vyžehlených erárních dupaček růžové barvy a taky to teplo, které se mi rozlilo v hrudi, když mi ji poprvé přinesli na pokoj.
 
Tohle už se nikdy nevrátí. Bodlo mě u srdce. Cítila jsem se provinile. Byla jsem totiž na začátku jejího života tak strašně vystresovaná a unavená, že jsem si ji takhle malinkatou vůbec neužila. Chtěla bych to s ní prožít ještě jednou, ale nejde to. Už nikdy to nebude ten koblížek, který unesu v jedné ruce, a já se s tím musím smířit. My všechny, my maminky.
 
Netušila jsem, jaké to bude, někoho takhle moc milovat, a je to jednoznačně ten nejkrásnější pocit na světě. Děkuji ti, holčičko moje, že jsem díky tobě mohla poznat lásku, která mě tolik naučila a která je pro mě nejcennější. Děkuji ti, že jsi mi umožnila poznat lásku mateřskou.