„Tak a teď už se nikdy nepřestaneš bát,“ zněla věta, která byla často směřovaná mým směrem v době, kdy jsme si domů přivezli naše první dítě. Její pravdivost zakouším od té doby každý den.
 

Jsem máma malého kluka. Jsem máma, která jako každá jiná tráví čas tím, že ho přebaluje, krmí, koupe, učí nové věci, brání před nebezpečím. Jenže jak moc ho dokážu ubránit a hlavně jak dlouho? Ať si natluče, ať pozná, znějí další časté rady. A já s nimi souhlasím. Zkušenost je totiž nejlepší učitel.
 
A tak se můžeme bát, že dítě sáhne na horkou troubu, že se ve škole chytne špatné party nebo že z něj prostě nic nebude. Můžeme udělat úplně všechno, třeba se i rozkrájet, ale od všeho zlého ho prostě ubránit nedokážeme. I kdybychom sebevíc chtěli. Až se jednou můj syn osamostatní, nezbyde mi než jen doufat, že všechno, co jsme do něj kdy vložili, bude mít tam někde v hlavě uložené.
 
Byla to každodenní investice. Opakování k zbláznění. Nesahej na to, chovej se slušně, jez zeleninu. Když pak děti vypustíme do světa, můžeme už jen z dálky sledovat, kolikrát upadnou a zase vstanou. Pomocnou ruku by u nás ale měly vždycky najít, ať už jim jsou tři, nebo třicet.