Od doby, co jsem matkou, nemám v mobilu žádné jiné fotky než ty mého dítěte nebo dětí mých kamarádek. Možná ještě mého dítěte spolu s dětmi mých kamarádek. Tak to prostě je. Ale díky za to! Kdyby dnes nebylo tak jednoduché zachycovat a uchovávat okamžiky, vím jistě, že bych si mnoho z nich nepamatovala.
 
Třeba jak byl malinký. Jak nevěděl o světě kolem sebe. Nebo jak se poprvé přetočil, rozplazil, rozlezl, rozešel. Jeho první úsměv, první návštěva hřiště, první zmrzlina. Když vidím ty fotky, tak mi znovu a znovu dochází, jak skvělé je být rodičem a být u toho, když jeden malý člověk objevuje svět.
 
Jen mámy totiž vidí ty každodenní milimetrové pokroky. Jen mámy se dokážou dojmout nad obrázkem, který vůbec nedává smysl. Ale je to přece pokus o první sluníčko! Když si nad dítětem křečovitě svíjejícím pastelku uvědomíte, že ještě nedávno neumělo nic jiného než jen ležet, je to pocit, kterému se jen tak něco nevyrovná.
 

Jako máma tak zažívám pocity hrdosti skoro každý den. Když někdo řekne, že mám šikovného chlapečka. Když ten chlapeček sám sní oběd. Nebo když zvládne první noc bez rodičů u babičky. My mámy každý den pozorujeme, jak se ten malý tvor stává krůček po krůčku víc a víc samostatným. Pocit hrdosti z dobře odvedené práce je tak zcela namístě.