Sdílejte článek
13.08.2019 | Kateřina Kopecká
V těhotenství jsem často seděla na zahradě, nohy nahoře, a představovala jsem si, jaké asi bude to dítě, co mám v břiše. Představovala jsem si, jak spinká v postýlce nebo jak se na mě směje z kočárku. Střih. O pár měsíců později jsem na té samé zahradě. V teplákách, manželově zimní bundě, kulichu a pantoflích, protože boty jsem si nestihla obout. Stojím na místě a pohybuju s kočárem sem a tam.
Proč to dělám? Protože to dítě jinak nespí. Nespí vlastně skoro vůbec. A taky skoro nejí to, co mu uvařím, vzteká se, když ho oblékám, kope mě, když ho přebaluji, kouše mě, škrábe mě, ječí mi do ucha. Zkrátka není vůbec takové, jaké jsem si ho tehdy na té zahradě vysnila.
Tohle byl pro mě asi největší úkol. Přijmout, že dítě, které miluji nade vše, prostě nedělá vše dle mých představ, a někdy je to dokonce od těch představ na míle vzdálené. Přijmout tu realitu, i když víte, o co by to bylo snazší, kdyby to bylo jinak. Přijmout jeho osobnost a chovat se k tomu malému-dospělému tak, jako by to skutečně dospělák byl. Jedině tak totiž docílíme toho, že i on nebo ona bude už od mala respektovat vás.
Vzájemný respekt se přitom dá natrénovat při každodenních činnostech.
- Já budu respektovat, že už nemůže tu polévku dojíst, ale on bude respektovat, že se mi nelíbí, když si před jídlem neumyje ruce.
- Já budu respektovat, že ještě nechce jít spát, ale on bude respektovat, že už se bude ležet v posteli.
- Já budu respektovat, že už nechce být v kočáru, ale on bude respektovat, že se před silnicí musí zastavit.
A tak dále. Někdy to bude o nervy a je to vlastně celoživotní mise, ale věřte, že to za to stojí. Nehledejte v tom vědu, prostě se ho jenom naučte brát takové, jaké je. Nesnažme se je měnit dle našich ideálů, ale spíš naše ideály přetvořit dle skutečné reality.