Když si z porodnice odnášíte své dítě, najednou svět kolem přestane existovat. Den se rozdělí do intervalů mezi krmením, přebalováním, krkáním a blinkáním. Máte pocit, že už nic jiného nikdy dělat nebudete. A pak je pryč první měsíc, druhý, třetí a vy začínáte zjišťovat, že bude líp.
 
Ale jen na chvíli. Protože život dítěte není nic jiného než skládanka z různých období. Takže takhle nějak to je.
 
1.–3. měsíc
Pro někoho je krásný čas, který jeho miminko prospalo tak, že o něm ani nevěděl. Pro mě je peklo č. 1 jménem prdíky, deprese z nevyspání a prsa nalitá tak, že by mi Pamela mohla závidět.
 
4.–6. měsíc
Nádhera. Všechno si sedá. Už se neděsím každé cesty z domu. Začínám svému dítěti rozumět a ono mi to oplácí opravdovými úsměvy. Až do doby, než začne peklo č. 2: zuby a peklo č. 3: příkrmy.
 
7.–9. měsíc
V intervalech mezi dávkami léku proti bolesti zubů se raduji z pohybových pokroků dítěte. Plazí se, sedí, leze, stoupá si. Nestíhám ho chytat, přibývá boulí a odřených kolenou.
 
10.–12. měsíc
S prvními krůčky se náš byt mění na holobyt. Věty typu „Ne do pusy“ a „Nesahej na to“ řeknu za den tak dvěstěkrát. Oproti tomu ale cítíte, že dítě ví, kdo je jeho máma a táta, lpí na jejich přítomnosti, směje se vašim blbinám a hltá každé vaše slovo, váš čin. V jeho očích jste, a díky bohu ještě nějakou tu chvíli zůstanete, naprosto jedinečnou osobou.