Naše zavádění pevné stravy mělo zpočátku tři fáze. První fáze – „co to sakra má být, chce se mi blít“, druhá fáze – „chci mlíko, vrať mi moje mlíko“ a třetí fáze – „sežer si to sama“, následovaná dramatickým vyprsknutím mrkvovodýňového pyré na ty nové smetanově bílé dupačky.
 
Mám v paměti okamžik, kdy jsem zoufale psala svým kamarádkám, že má výhradně kojená půlroční dcera ostentativně bojkotuje stravu a že už jsem uvařila celé zelinářství a dostala jsem do ní maximálně jednu lžičku nebohé odmítané mrkve. Kámošky mi poradily, ať jsem trpělivá, a ono asi nic jiného poradit nejde, protože po pěti týdnech už vám nezbývá než doufat, že do toho dítěte tu cuketu dostanete do puberty aspoň jednou.
 

Zkusila jsem všechno a vyvodila následující závěry:

1. Stravu nemá cenu nutit. Čím víc jsem si přála, aby to snědla, tím víc prskala. Zkoušela jsem ji nabízet třeba třikrát denně, z toho aspoň dvakrát se zadařilo, nejdřív trošku, pak už víc.
2. Když pohrdá vaším kuchařským uměním, sáhněte po skleničce. Nebo kapsičce. Nebojte, horší matku to z vás neudělá a dítě si možná po těch vašich marných pokusech o gastronomii konečně trochu pochutná.
3. KAŽDÉ dítě se nakonec rozjí. S přibývajícím věkem jsme doma přidávali k zelenině maso, pak ovoce, kašičky nebo jogurt a jídlo začalo být zábava.

 
No a dneska? Dneska ta holka baští, jako kdyby nebylo žádné zítra, a když dítěti chutná, to je hnedka svět veselejší.