Sdílejte článek
26.03.2019 | Lucie Perlíková
Mám kamarádku Terezu, známe se od první třídy. Jednou, to už jsme byly na vysoké, jsem přišla k jejím rodičům na návštěvu. Obyčejný večer, koukali jsme na film, přišla dojemná scéna připomínající nedávné úmrtí dědečka, když vtom se má tehdy 23letá kamarádka Tereza zvedla, přitulila se k mamce a objala ji.
Jejich rodina byla ke mně i ke všem kamarádům svých dvou dcer vždy milá a otevřená, vždy kontaktní a pohostinná, ale tohle objetí bylo něčím speciální. A tak jsem zůstala na moment jen zírat. Bylo speciální tím, že jsem si při něm uvědomila, s jakou přirozeností mezi nimi fyzický kontakt funguje a jaký vztah s rodiči mám já.
U nás doma se nemluvilo, u nás doma se nepusinkovalo ani neobjímalo, a tak jsem si nedovedla představit, že bych, navíc jako už úplně dospělá žena, přišla za svým rodičem a objala ho. Jen tak. Neumím to, není mi to přirozené. Pocítila jsem úzkost.
Úzkost se po letech, kdy jsem se sama stala matkou, proměnila v odhodlání. V odhodlání mít se svým dítětem stejný vztah, jako má se svými rodiči moje kamarádka Tereza. Protože kolik lásky a něhy do našich dětí zasejeme, tolik ve stáří sklidíme. Věřím tomu.