Sdílejte článek
24.10.2018 | Lucie Perlíková
Některé děti se narodí hodné. Jen tak. Pro ty z nás, které jsme si v téhle ruletě nevytočily děťátko z pohádky a občas (často) se za něj i stydíme na veřejnosti, protože prostě neposlouchá, tu máme pár příkladů, kde jsme možná mohly udělat chybu.
- Stokrát opakované NE ztrácí smysl. Když dítě dělá něco, co se nám opravdu nelíbí, často ono NE zakřičíme i nahlas. A co pak bývá jedno z prvních slov, které děti začnou říkat? Nenene.
- Když dítěti řekneme: „To se nedělá“ nebo „To se nesmí,“ máme pocit, že tím jsme všechno vysvětlili a naše práce je hotová. Ale kdo je vlastně ta třetí osoba, které to vadí? Pro dítě je tohle schovávání se za někoho neviditelného zcela abstraktní.
- Rozčilujete se, že vám dítě bere telefon? Proč ho pořád tak láká? No protože vás s tou magickou hračkou v ruce vídává.
- „Tohle nedělej, to by byla maminka smutná.“ Vyděračské NE sice zabírá, dítě skutečně nechce, aby maminka byla smutná, ale do budoucna zasévá do dítěte trpké semínko úzkosti a strachu, že bude pro rodiče zklamáním.
- Některá urputná NE mohou mít opačný efekt. „Proč jsi nám neřekla, že jsou na tebe ve škole zlí?“ – „Protože žalovat se nesmí.“
Slovo NE do slovníku rodiče rozhodně patří, učí dítě asertivnímu chování, není v pořádku na všechno říkat ANO. A že se někdy necháme ovládnout emocemi a ulítne nám to? To se stane každému z nás. Ale zkuste některá NE formulovat trochu jinak. Buďte otevření („Nechci, abys jedla písek“) a vysvětlujte („Nechci, abys jedla písek, protože by tě pak mohlo bolet bříško“).